Duchovni program adventu

7.12.2024Důležité informaceKomentáře nejsou povolené

Hodnota roku: Všímavost

Motto: Všímavost nás učí žít !

Intenzivní prožívání adventu nám pomáhá lépe žít a být připraveni všímat vše, co nám pomáhá připravit se na to, abychom byli blíže Ježíši.

Akce pouze pro žáky školy:

5.12. Představeni Roráte

6.12. Návštěva Mikuláš (cela škola)

10.12 Setkání na 15. výročí založený školy

19.12 Adventní besídka (MŠ) 14:00 hod

Živý betlém ve škole od 14:45 do 15:30 hod.

Budou se prodávat vánoční dárky mezi žáky školy ( podporujeme projekt v Keni)

18.12. Společné slavení svátosti smíření jako příprava na Vánoce (dopoledne)

Roráte vždy ve čtvrtek

5.12. MŠ a1. stupeň ZŠ (8:30 hod)

12.12. ZŠ 2. stupeň (7:50 hod)

19.12. GYMA (7:50 hod)

Ctění nedělní evangelium každý pátek v rámci ranní modlitba ( MŠ a 1. st)

Denní adventní zamyšlení na téma naděje (každý den na začátku 0. nebo 1. hodiny ( 2.st a GYMA)

Práce s učiteli a zaměstnanci školy

Adventní setkání (20.12. od 14:30 hod)

Pohostinnost se školou z Carlislie ( Anglie)

Práce s rodiči

Adventní „adventní zamyšlení“ ( Jubileum 2025)

Práce s prarodiči

Setkání 5.12. od 14:15 hod

JUBILEUM 2025

2.12.

„Spes non confundit“, „naděje neklame“ (Řím 5,5). Apoštol Pavel dodává křesťanskému společenství v Římě odvahu ve znamení naděje. Naděje je také hlavním poselstvím nadcházejícího jubilea.

Každý doufá. Naděje je ukryta v srdci každého člověka jako touha a očekávání něčeho dobrého, i když neví, co přinese zítřek. Nepředvídatelnost budoucnosti však někdy vyvolává rozporuplné pocity: …

3.12.

Slovo naděje Pramen křesťanské naděje

„(Jestliže jsme) ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán.“ (Řím 5,1-2.5)
Naděje se rodí z lásky, která vychází z Ježíšova srdce probodeného na kříži: „Neboť jestliže jsme byli smířeni s Bohem skrze smrt jeho Syna, když jsme byli nepřáteli, tím spíše, když jsme byli smířeni, budeme spaseni skrze jeho život.“ (Řím 5,10) A jeho život se projevuje v našem životě víry, který začíná křtem, rozvíjí se v poslušnosti Boží milosti, a proto je oživován nadějí, stále obnovován a díky působení Ducha svatého neochvějný.

Křesťanská naděje vlastně neklame, nehanobí, protože vychází z jistoty, že nás nic a nikdo nebude moci odloučit od Boží lásky: „Kdo nás může odloučit od Kristovy lásky? Cožpak soužení, soužení, pronásledování, hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? […] Ale ve všem tom slavně vítězíme skrze toho, který nás miluje. A jsem si jist, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectví, ani věci přítomné, ani věci budoucí, ani mocnosti, ani výška, ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ ( Řím 8,35.37-39)

Svatý Pavel je velmi realistický. Ví, že život se skládá z radostí a bolestí, že láska je zkoušena, když narůstají těžkosti, a že naděje se tváří v tvář utrpení zdánlivě hroutí. Přesto píše: „Chlubíme se i souženími, protože víme, že soužení přináší trpělivost, trpělivost osvědčenou ctnost a osvědčená ctnost zase naději.“ (Řím 5,3-4) …

A to vede k rozvoji ctnosti, která s nadějí úzce souvisí: trpělivosti. Zvykli jsme si chtít všechno a hned ve světě, kde se spěch stal konstantou. Už nemáme čas na setkání a často je obtížné být spolu a v klidu si popovídat i v rámci rodiny. Trpělivost ustoupila útěku před spěchem, což lidem velmi škodí. A nahradila ji spěch, netrpělivost, nervozita a někdy i bezdůvodné násilí, které způsobují nespokojenost a uzavřenost.

V době internetu, kdy prostor a čas nahradilo „tady a teď“, se ani trpělivost nezkrotí. Kdybychom stále mohli s úžasem hledět na stvoření, pochopili bychom, jak zásadní je trpělivost. Čekat na střídání ročních období s jejich plody; pozorovat život zvířat a cyklus jejich vývoje; mít prosté oči svatého Františka, který ve svém Hymnu na stvoření, napsaném právě před 800 lety, viděl stvoření jako jednu velkou rodinu a nazýval slunce „bratrem“ a měsíc „sestrou“. [2]

Znovuobjevení trpělivosti je velmi dobré pro nás i pro druhé. Svatý Pavel často mluví o trpělivosti, aby zdůraznil důležitost vytrvalosti a důvěry v to, co nám Bůh slíbil, ale především dosvědčuje, že Bůh je s námi trpělivý, že je „Bohem trpělivosti a útěchy“ ( Řím 15,5). Trpělivost, která je také ovocem Ducha svatého, udržuje naději při životě a posiluje ji jako ctnost a způsob života. Učme se proto často prosit o milost trpělivosti, která je dcerou naděje a zároveň ji udržuje.

4.12.

Cesta naděje

Z tohoto prolínání naděje a trpělivosti je zřejmé, že křesťanský život je cesta, která potřebuje také silné momenty, jež živí a posilují naději, tohoto nepostradatelného společníka, který nám umožňuje zahlédnout cíl: setkání s Pánem Ježíšem. …

Není náhodou, že základním prvkem každého jubilea je putování. Vydat se na cestu je typické pro ty, kdo hledají smysl života. Pěší pouť velmi napomáhá znovuobjevení hodnoty ticha, úsilí, toho, co je podstatné. I v nadcházejícím roce budou Poutníci naděje kráčet po starých i nových cestách, aby intenzivně prožili jubilejní zkušenost. …

Znamení naděje (situace ve světě, které volají po naději)

První znamení naděje lze konkretizovat jako touhu po míru pro svět, který se opět ocitl v tragédii války. Lidstvo, které si nepamatuje dramata minulosti, prochází novou těžkou zkouškou, v níž jsou mnohé národy utlačovány brutalitou násilí. Čím jiným tyto národy netrpěly? Jak je možné, že jejich zoufalé volání o pomoc nepřiměje vůdce národů k ukončení tolika regionálních konfliktů, vědomi si důsledků, které z nich mohou plynout na celosvětové úrovni? …
V Jubilejním roce budeme vyzváni, abychom se stali hmatatelným znamením naděje pro mnoho bratří a sester, kteří žijí v těžkých podmínkách. Myslím na vězně, kteří zbaveni svobody denně zažívají kromě krutosti vězení také citovou prázdnotu, uzavřenost spojenou s trestem a v nemálo případech i nedostatek úcty. Navrhuji, aby vlády v jubilejním roce udělaly kroky, které obnoví naději; formy amnestie nebo úlevy z trestu, které pomohou lidem znovu získat důvěru v sebe sama a ve společnost; způsoby opětovného začlenění do společnosti, které jsou spojeny s konkrétním závazkem respektovat zákon.

Je to starobylá výzva, která vychází z Božího slova a zůstává přítomná s celou svou sapienciální hodnotou v požadavku skutků milosrdenství a osvobození, které umožní nový začátek: „Posvěťte padesátý rok! Vyhlaste svobodu pro všechny obyvatele země!“ ( Lv 25,10) To, co bylo stanoveno v Mojžíšově zákoně, přebírá prorok Izajáš: „Duch Pána, Jahveho, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal; poslal mě, abych hlásal radost souženým, abych obvazoval zlomené srdcem, abych hlásal zajatým propuštění a spoutaným svobodu. Abych vyhlásil rok Hospodinova milosrdenství.“ ( Iz 61,1-2) Tato slova pronesl Ježíš na začátku svého působení, když prohlásil, že se na něm naplnil „rok Hospodinovy přízně“ (srov. Lk 4,18-19).

Ať se věřící, a zvláště pastýři, ve všech koutech země stanou tlumočníky těchto požadavků, ať se spojí v jeden hlas a odvážně požadují důstojné podmínky pro vězněné, dodržování lidských práv a především zrušení trestu smrti, který je v rozporu s křesťanskou vírou a ničí jakoukoli naději na odpuštění a obnovu. [6] Abych vězňům nabídl konkrétní znamení blízkosti, chci sám otevřít svatou bránu vězení, aby se pro ně stala symbolem, který jim umožní hledět do budoucnosti s nadějí a obnoveným nasazením pro život.

5.12.

Kategorie lidí, kteří se nás velmi tykají:

Znamení naděje je třeba nabízet také nemocným, ať už jsou doma nebo v nemocnici. Kéž najdou úlevu ve svém utrpení díky blízkosti lidí, kteří je navštěvují, a náklonnosti, kterou jim projevují. Skutky milosrdenství jsou také skutky naděje, které v srdcích probouzejí pocity vděčnosti. A kéž je vděčnost rozšířena na všechny zdravotníky, kteří v často obtížných podmínkách plní své poslání tím, že důsledně pečují o nemocné a slabé.
12. Znamení naděje potřebují také ti, kteří ztělesňují samotnou naději: mladí lidé. Ti bohužel často vidí, jak se jejich sny ničí. Nemůžeme je zklamat: budoucnost je založena na jejich nadšení. Je hezké vidět, jak překypují energií, když si například vyhrnou rukávy a dobrovolně se zapojí do pomoci při přírodních katastrofách a sociálních neštěstích. Je však smutné vidět mladé lidi bez naděje. …

Jubileum ať je tedy pro církev příležitostí k novému závazku vůči mladým lidem: pečujme s novým nadšením o děti, studenty, snoubence, o mladé generace! Buďme nablízku mladým lidem, radosti a naději církve a světa!

Ani migranti, kteří opouštějí svou zemi, aby našli lepší život pro sebe a své rodiny, nemohou postrádat známky naděje. Ať jejich očekávání nezmaří předsudky a uzavřenost; ať přijetí, které otevírá náruč každému v souladu s jeho důstojností, provází odpovědnost, aby nikomu nebylo upřeno právo budovat lepší budoucnost. …

Kéž je křesťanské společenství vždy připraveno hájit práva těch nejslabších. Otevřete velkoryse dveře přijetí, aby nikomu nechyběla naděje na lepší život. Ať v srdcích zazní slovo Pána, který v důležitém podobenství o Posledním soudu řekl: „Byl jsem cizinec, a přijali jste mě“, protože ‚cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších bratří, mně jste učinili‘ (Mt 25,35.40).

Staří lidé, kteří často zažívají osamělost a pocit opuštěnosti, si také zaslouží znamení naděje. Je povinností křesťanského společenství i občanské společnosti ocenit poklad, který v nich máme, jejich životní zkušenosti, moudrost, kterou v sobě nesou, a přínos, který mohou přinést, a spolupracovat na propojení generací.
Upřímně chceme nabídnout naději miliardám chudých, kterým často chybí základní životní prostředky. Tváří v tvář stále novým vlnám zbídačování nám hrozí, že si na ně zvykneme a rezignujeme na ně. Nemůžeme však odvracet zrak od těchto dramatických situací, k nimž dnes dochází všude, nejen v některých oblastech světa. Každý den se setkáváme s chudými nebo zbídačenými lidmi a někdy to mohou být naši sousedé. …

6.12.

Výzvy k naději

Jubileum nám připomíná dávná slova proroků, (proti sociálním nespravedlnostem) že statky země nejsou určeny pro několik privilegovaných, ale pro všechny. Je třeba, aby se ti, kdo mají bohatství, stali štědrými a rozpoznali tváře svých bratří a sester v nouzi. Mám na mysli zejména ty, kterým chybí voda a jídlo: hlad je skandální nákazou v těle našeho lidstva a měl by pohnout svědomím každého z nás. Znovu vyzývám k tomu, aby „peníze používané na zbrojení a další vojenské výdaje byly použity na vytvoření světového fondu pro definitivní vymýcení hladu a pro rozvoj nejchudších zemí, aby se jejich obyvatelé neuchylovali k násilným nebo podvodným řešením a nebyli nuceni opouštět své země při hledání důstojnějšího života“. [8]

V souvislosti s Jubilejním rokem bych rád učinil další otevřenou výzvu: je určena nejbohatším zemím, aby si uvědomily závažnost mnoha rozhodnutí, která přijaly, a rozhodly se odpustit dluhy zemím, které je nikdy nemohou splatit. …

V rámci nadcházejícího jubilea se bude slavit významné výročí pro všechny křesťany. Uplyne 1700 let od konání prvního velkého ekumenického koncilu, Nicejského koncilu. Stojí za to připomenout, že od apoštolských dob se pastýři mnohokrát sešli na takových shromážděních, aby řešili doktrinální otázky a disciplinární záležitosti. V prvních staletích šíření víry se synody konaly několikrát jak na křesťanském Východě, tak na Západě, což svědčí o důležitosti zachování jednoty Božího lidu a věrného hlásání evangelia.

9.12.

Ukotvený v naději Základy naší naděje.

… Proto nás apoštol Pavel nabádá: „Radujte se v naději, buďte trpěliví v soužení, vytrvalí v modlitbě.“ (Řím 12,12) Ano, musíme „oplývat nadějí“ (srov. Řím 15,13), abychom s důvěrou svědčili o víře a lásce, které nosíme v srdci; aby víra byla radostná, láska nadšená; aby každý dokázal věnovat třeba jen úsměv, gesto přátelství, bratrský pohled, upřímné naslouchání, nezištnou službu s vědomím, že v Ježíšově Duchu se mohou stát plodným semenem naděje pro ty, kdo je přijmou. Co je však základem naší naděje? Abychom ji pochopili, je dobré se zastavit u důvodů naší naděje (srov. 1 Petr 3,15).
„Věřím v život věčný“ [12]: to vyznáváme ve své víře a křesťanská naděje v těchto slovech nachází základní oporu. Je to vlastně „teologická ctnost, díky níž toužíme […] po věčném životě jako po našem štěstí“ [13]. Druhý vatikánský ekumenický koncil uvádí: „Bez božského základu a bez naděje na věčný život utrpí lidská důstojnost velmi těžkou újmu – jak je dnes často vidět – a tajemství života a smrti, viny a utrpení zůstávají nevyřešena, takže lidé nezřídka propadají zoufalství.“ [14]
Ježíš, který zemřel a vstal z mrtvých, je srdcem naší víry. Svatý Pavel, který toto hlásání shrnul do několika slov a použil pouze čtyři slovesa, nám „jádro“ naší naděje zprostředkovává takto: „Předal jsem vám především to, co jsem přijal i já: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, že byl pohřben a že vstal z mrtvých třetího dne podle Písem, že se zjevil Kéfovi a pak Dvanácti.“ ( 1 Kor 15,3-5) Kristus zemřel, byl pohřben, byl vzkříšen, zjevil se. Podstoupil za nás drama smrti. Otcova láska ho vzkřísila v moci Ducha a učinila jeho lidství prvotinou věčnosti pro naši spásu. Křesťanská naděje spočívá právě v tomto: tváří v tvář smrti, kdy se zdá, že všechno končí, získáváme jistotu, že díky Kristu, díky jeho milosti předané nám ve křtu, „život není odňat, jen změněn“ [15], a to navždy. Ve křtu jsme totiž pohřbeni s Kristem a v něm, vzkříšeném Kristu, dostáváme dar nového života, který boří zeď smrti a činí z ní přechod do věčnosti.

10.12.

Základ je v našem křtu

A jestliže tváří v tvář smrti, bolestnému odloučení, které nás nutí opustit naše nejdražší, není dovoleno mluvit naprázdno, Jubileum nám nabízí příležitost znovu s nesmírnou vděčností objevit dar tohoto nového života, který jsme přijali ve křtu a který je schopen proměnit drama smrti. V souvislosti s Jubileem je důležité připomenout, jak bylo toto tajemství chápáno od prvních staletí šíření víry. Křesťané například odedávna stavěli křtitelnice osmibokého tvaru a i dnes můžeme obdivovat mnoho starobylých křtitelnic, které si tento tvar zachovaly, jako například ta v Římě v bazilice svatého Jana v Lateránu. Tato skutečnost naznačuje, že křtitelnice otevírá osmý den, den vzkříšení, který překračuje běžný týdenní rytmus plynutí času, a otevírá tak kruh času do dimenze věčnosti, do života, který trvá věčně: to je cíl, k němuž směřujeme na své pozemské pouti (srov. Řím 6,22).

Nejpřesvědčivější svědectví o této naději podávají mučedníci, kteří byli pevní ve své víře ve vzkříšeného Krista a dokázali se zříci vlastního života zde na zemi, aby nezradili svého Pána. …

Co se s námi stane po smrti? S Ježíšem je za tímto prahem věčný život, který spočívá v plném společenství s Bohem, v kontemplaci jeho nekonečné lásky a účasti na ní. To, co nyní prožíváme v naději, pak uvidíme ve skutečnosti. Svatý Augustin v této souvislosti napsal: „Až budu plně spojen s tebou, nikdy nebudu cítit bolest ani smutek; můj život ožije, protože bude naplněn tebou.“ [16] Čím se tedy bude vyznačovat tato plnost společenství? Že budeme šťastní. Štěstí je lidské povolání, cíl, který se týká každého člověka.

Ale co je to štěstí? Jaký druh štěstí očekáváme a po jakém toužíme? Ne pomíjivé štěstí, prchavé uspokojení, kterého když dosáhneme, žádáme víc a víc, ve spirále chamtivosti, v níž lidská duše nikdy nemá dost, ale vždy cítí větší prázdnotu. Potřebujeme štěstí, které se definitivně uskutečňuje v tom, co nás naplňuje, tedy v lásce, abychom mohli říci už teď: „Jsem milován, a proto existuji; a budu existovat navždy v Lásce, která nezklame a od níž mě nikdy nic a nikdo nebude moci oddělit.“ Připomeňme si znovu slova apoštola: „A jsem přesvědčen, že ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížectví, ani věci přítomné, ani věci budoucí, ani mocnosti, ani výška, ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ (Řím 8,38-39)

11.12.

Další skutečností spojenou s věčným životem je Boží soud na konci našeho života, i na konci času. Umění se jej často snažilo ztvárnit – vzpomeňme na Michelangelovo mistrovské dílo v Sixtinské kapli – tím, že zahrnovalo teologické pojetí času a vyvolávalo v pozorovateli pocit úcty. Je-li správné vědomě a velmi vážně se připravovat na okamžik rekapitulace našeho života, musíme tak vždy činit v perspektivě naděje, teologické ctnosti, která nás udržuje při životě a umožňuje nám nepropadnout strachu. Soud od Boha, který je láskou (srov. 1 J 4,8.16), nemůže nebýt založen na lásce, zvláště pokud jsme ji praktikovali či nepraktikovali vůči těm nejnuznějším, v nichž je přítomen Soudce, sám Kristus (srov. Mt 25,31-46).
Ve skutečnosti nám odpustky umožňují objevit, jak neomezené je Boží milosrdenství. Není náhodou, že ve starověku byl výraz „misericordia“ (milosrdenství) zaměnitelný s výrazem „indulgentia“ (odpuštění) právě proto, že má vyjadřovat plnost Božího odpuštění, které nezná hranic.

Svátost pokání nás ujišťuje, že Bůh smazává naše hříchy. Zde se nám vybavují slova žalmu plná útěchy: „Vždyť on ti odpouští všechny tvé nepravosti, uzdravuje všechny tvé neduhy, vykupuje tvůj život ze záhuby, žehná ti milosrdenstvím a milostí. […] Hospodin je milosrdný a shovívavý, pomalý k hněvu a nesmírně dobrý. […] Nebude s námi jednat podle našich hříchů a neodmění nás podle našich nepravostí; jako je východ daleko od západu, tak od nás odstraňuje naši nepravost.“ (Ž 103, 3 – 4. 8. 10 – 12)

Svátost smíření je nejen krásnou duchovní událostí, ale je rozhodujícím, zásadním a nezbytným krokem na cestě víry každého člověka. Dovolujeme v ní Pánu, aby zničil naše hříchy, obnovil naše srdce, pozvedl nás a objal, aby nám dal poznat svou něžnou a soucitnou tvář. Není totiž lepšího způsobu, jak poznat Boha, než se s ním smířit (srov. 2 Kor 5,20) a zakusit jeho odpuštění. Nezanedbejme proto zpovědi, ale znovu objevme krásu této svátosti uzdravení a radosti, krásu odpuštění hříchů!

Jak však víme z osobní zkušenosti, hřích „zanechává stopy“, přináší s sebou následky: nejen vnější, ve smyslu důsledků spáchaného zla, ale také vnitřní, protože „každý hřích, i ten všední, má za následek nezdravé připoutání k tvoru, které potřebuje očistu, ať už zde na zemi, nebo po smrti, ve stavu zvaném očistec“ [18]. Proto v našem slabém lidství, přitahovaném zlem, zůstávají „zbytky hříchu“. Ty se odstraňují prostřednictvím odpustků, a to vždy skrze milost Kristovu, který, jak píše svatý Pavel VI. je „naším odpuštěním“ [19].

Taková zkušenost, toto uplné odpuštění nemůže neotevřít srdce a mysl pro odpuštění. Odpuštění nemůže změnit minulost, nemůže změnit to, co se již stalo, a přesto může odpuštění změnit budoucnost a umožnit nám žít jinak, bez zášti, odporu a pomsty. Budoucnost osvícená odpuštěním nám umožňuje dívat se na minulost jinýma, klidnějšíma očima, i když stále zalitýma slzami…

12.12.

ZÁVĚŘ

Naděje nachází své nejvyšší potvrzení v Matce Boží. V ní vidíme, že naděje není povrchný optimismus, ale dar milosti v realitě života. Jako každá matka myslela na budoucnost svého Syna, kdykoli ho spatřila, a jistě jí v srdci zůstala vyryta slova, která jí adresoval Simeon v chrámu: „Je určen k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a ke znamení, kterému se budou vzpírat, a tvou vlastní duší pronikne meč.“ (Mt 26,12). (Lk 2,34-35) A když viděla nevinného Ježíše trpícího a umírajícího u paty kříže, přestože prožívala nesnesitelné bolesti, opakovala své „ano“, neztrácela naději a důvěru v Pána. Tak pro nás spolupracovala na naplnění toho, co jí Syn řekl, když jí oznámil, že bude muset „mnoho trpět; starší, velekněží a zákonici ho zavrhnou, zabijí ho, ale po třech dnech vstane z mrtvých“ (Mk 8,31), a zmučená touto bolestí, kterou z lásky obětovala, se stala naší Matkou, Matkou naděje. Není náhodou, že lidová zbožnost stále vzývá Pannu Marii jako Stellu Maris, což je titul vyjadřující pevnou naději, že v bouřlivých proměnách života nám Matka Boží přichází na pomoc, podporuje nás a vybízí nás k důvěře.

V této souvislosti s potěšením připomínám, že svatyně Panny Marie Guadalupské v Mexico City se připravuje na oslavy 500. výročí prvního zjevení Panny Marie v roce 2031. Prostřednictvím mladého Juana Diega nám Panna Maria předala revoluční poselství naděje, které i dnes opakuje všem poutníkům a věřícím: „Cožpak nejsem tu já, která jsem tvou matkou?“ [20] Podobné poselství je přítomno v mnoha mariánských svatyních po celém světě, které jsou cílem mnoha poutníků, kteří svěřují své starosti, smutky a očekávání Matce Boží … která nikdy neopouští své děti a která je „znamením bezpečné naděje a útěchy pro svatý Boží lid“ [21].

13.12.

Obraz kotvy

Na cestě k jubileu se vraťme k Písmu svatému a naslouchejme slovům, která jsou nám určena: „Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchizedechova.“ (Žd 6,17-20). Je to silná výzva, abychom nikdy neztráceli naději, která nám byla dána, abychom se jí pevně drželi a utíkali se k Bohu.

Obraz kotvy je přitažlivý pro pochopení stability a jistoty, kterou máme uprostřed rozbouřených vod života, když se spoléháme na Pána Ježíše. Bouře nás nikdy nemohou přemoci, protože jsme zakotveni v naději milosti, která nám umožňuje žít v Kristu, protože přemáhá hřích, strach a smrt. Tato naděje, která je mnohem větší než každodenní uspokojení a zlepšení životních podmínek, nás přenáší nad zkoušky a vybízí nás, abychom kráčeli, aniž bychom ztráceli ze zřetele velikost cíle, k němuž jsme povoláni, a tím je nebe…

Dovolme naději, aby nás už nyní přitahovala a skrze nás se stala nakažlivou pro ty, kdo po ní touží. Ať jim/a všem náš život říká: „Důvěřuj v Hospodina, buď silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!“ (Žalm 27,14) Kéž síla naděje naplní naši přítomnost, když s důvěrou očekáváme příchod Pána Ježíše Krista, jemuž buď chvála a sláva nyní i v budoucích staletích.

Dáno v Římě u svatého Jana v Lateránu 9. května, o slavnosti Nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista, v roce 2024, dvanáctém roce mého pontifikátu.

FRANTIŠEK

[1] AUGUSTÍN: Discorsi, 198 augm., 2.

[2] Porov. Fonti Francescane, 263, 6.10.

[3] Porov. FRANTIŠEK, Misericordiae vultus, bula, ktorou sa vyhlasuje mimoriadny Svätý rok milosrdenstva, 11. apríl 2015.

[4] druhý vatikánsky koncil, pastorálna konštitúcia Gaudium et spes o Cirkvi v súčasnom svete, 7. december 1965, 4.

[5] František, encyklika Laudato si’ o starostlivosti o náš spoločný dom, 24. máj 2015, 50.

[6] Porov. Katechizmus Katolíckej cirkvi, 2267.

[7] František, Laudato si’, 49.

[8] František, enycklika Fratelli tutti o bratstve a sociálnom priateľstve, 3. október 2020, 262.

[9] František, Laudato si’, 51.

[10] Nicejské vyznanie viery: H. Denzinger – A. Schönmetzer, Enchiridion Symbolorum definitionum et declarationum de rebus fidei et morum, 125.

[11] Tamže.