Postní duchovni obnova spočívá v tom, že jeden den, úterý, případně jiný den, věnujeme rozjímání a modlitbě (v duchu sv. Augustina), ať už společně-v rodinách, nebo individuálně.

Postní duchovni obnova spočívá v tom, že jeden den, úterý, případně jiný den, věnujeme rozjímání a modlitbě, ať už společně, nebo individuálně.

***

PÁTÉ ÚTERÝ POSTNÍ

(19. března 2024)

 

COR UNUM / JEDNO SRDCE

Úvod

Cor Unum (Jedno srdce) je pokročilým cvičením na Augustinově duchovní cestě, které je založeno na lásce uspořádané v Bohu a nachází svou plnost v jednotě s Kristem v církevním a mnišském společenství. Prvky, které mu dávají vnitřní sílu, představují dimenzi duchovní zralosti.

V době, kdy píše svá Vyznání, dospěl Augustin k zásadnímu rozlišování: „Přátelství není pravé, nejsi-li, Bože, ty pojítkem mezi těmi, kdo k tobě lnou láskou, vylitou nám do srdce skrze Ducha Svatého, který nám byl dán.“ (IV, 4, 7). Touha po jednotě, cor unum, se zakládá na lásce v Bohu, in Deum, aby se projevil závazek v úplnosti. Tento způsob vztahů se uplatňuje v širokém kontextu křesťanského společenství. Augustin ho přebírá ve svém životním plánu (VI, 14, 24), a shromažďuje některé jemu velmi blízké lidi v komunitě vytvořené pro přátele spojené Boží láskou (amici Dei) oddané modlitbě, studiu a dialogu (IX, 3, 5; 4, 7; 8, 17).

Z Vyznání (X, 4, 6)

Právě v tom spočívá užitek mých vyznání, ne toho, jaký jsem byl, ale jaký jsem: abych to vyznával nejenom před tebou a tajenou radostí a chvěním a s tajeným smutkem a nadějí, ale i pro uši věřících lidských synů, těch, kteří mají podíl na mé radosti a sdílejí mou smrtelnost, občanů téže obce jako já a poutníků stejně jako já, těch, kdo mě předešli, kdo jdou za mnou a kdo mě v životě provázejí. Jsou to tvoji služebníci a moji bratři; tys chtěl, aby tito tvoji synové byli mými pány, a rozkázals, abych jim sloužil, chci-li žít s tebou a z tebe. A bylo by určitě málo, kdyby mi bylo toto tvé Slovo jen rozkázalo a nepředešlo mě i skutkem. Já to slovo konám tím, co dělám i říkám, konám je pod tvými křídly – a hrozilo by mi nesmírné nebezpečí, kdyby má duše nebyla pod tvými křídly podřízena tobě a kdyby ti nebyla známa moje slabost. Jsem maličký, ale můj Otec je stále živý a mám dostatečného Ochránce.

MODLITBA

Uvedení do modlitby (V, 1, 1)

+Ať tě chválí má duše, aby tě milovala, ať vyznává tvé milosrdenství,

– aby tě chválila.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i navěky. Amen.

Hymnus (X, 3, 4)

Vysvětli mi, Pane, lékaři mého nitra,

jaké jsou plody mých spisů,

když se čtou a poslouchají

vyznání mých minulých zel,

která jsi odpustil a překryl,

abys mě udělal šťastným v tobě,

když jsi měnil mou duši vírou a svou svátostí,

– povzbuzují srdce, aby nedřímalo v beznaději,

a neříkalo: „Nemohu,“

ale aby se probudilo

v lásce tvého milosrdenství,

a ve sladkosti tvé milosti,

kterou je silný každý nemocný

uvědomující si skrze ni svou nemoc.

 Antifona (X, 4, 5)

Duch bratra ať miluje to ve mně, o čem učíš, že se má milovat.

Žalm 133 (132) – 134 (133)

Bratrská svornost

Milujme se navzájem, protože láska je z Boha. (1 Jan 4,7)

¹Hle, jak je dobré a jak milé, *

když bratři bydlí pospolu:

²Jak nejlepší olej na hlavě, †

který stéká na vousy, na vousy Árónovy, *

který stéká na lem jeho roucha;

³jak hermonská rosa, *

která se snáší na siónskou horu:

tam uděluje Hospodin požehnání, *

život navěky.

¹Nuže, velebte Hospodina, *

všichni Hospodinovi služebníci,

kteří sloužíte v Hospodinově domě *

v nočních hodinách.

²Zvedněte ruce ke svatyni *

a velebte Hospodina!

³Požehnej ti Hospodin ze Siónu, *

neboť on učinil nebe i zemi.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Antifona (X, 4, 5)

Duch bratra ať miluje to ve mně, o čem učíš, že se má milovat.

Z Vyznání (IV, 8, 13)

Byly i jiné věci, které ve společnosti mých přátel přitahovaly mou mysl: spolu jsme rozmlouvali a spolu se smáli, vzájemně jsme si projevovali dobrou vůli, společně jsme četli zajímavé knížky, společně jsme žertovali i vzájemně si projevovali úctu. Občas jsme se mezi sebou neshodli, ale bez nenávisti, jako když se člověk nepohodne sám se sebou, a tyto vzácné neshody jen okořeňovaly převládající soulad. Učili jsme se vzájemně i jeden od druhého, byli jsme mrzutí, když jsme toužili po těch, kdo chyběli, a radostně jsme vítali příchozí.

Tyto a podobné projevy vyjádřené ústy, jazykem, očima a tisícem velmi milých gest vycházely ze srdce těch, kdo milovali a lásku opětovali, což jako jiskry zapálí srdce a způsobí, že se z mnoha stane jediné.

(Ticho)

Otče náš

 Závěrečná modlitba (XI, 2, 3)

Pane, můj Bože, všimni si mé modlitby

a tvé milosrdenství ať vyslyší mé přání,

– protože ono nežhne jenom pro mě samotného,

ale chce sloužit lásce k bratřím.

Vidíš v mém srdci, že to tak je.

Chtěl bych ti obětovat službu svého myšlení a svého jazyka:

dej mi, co bych ti mohl přinést jako oběť.

Vždyť já jsem ubohý a chudý,

Ale ty jsi bohatě štědrý ke všem, kdo tě vzývají.

Skrze Ježíše Krista, člověka a Boha, prostředníka mezi Bohem a lidmi,

který je Bůh nade všecko, velebený navěky (VII, 18, 24). Amen.

Zakončení (I, 1, 1)

+Velký jsi, Hospodine,

– a veškeré chvály hodný.

***

ČTVRTÉ ÚTERÝ POSTNÍ

(12. března 2024)

 MAGISTER / MISTR

Úvod

Na Augustinově duchovní cestě je mezníkem, který odděluje starou a novou moudrost, Kristus – moudrost Boží. V souhlase s metaforou pouti, která dominuje ve Vyznáních, Kristus se jeví jako Cesta, která, jakmile je jednou nalezena v nitru, usměrňuje celý život. Přijetí poselství, které pravý Mistr učí slovem i skutkem, je požadavkem k dosažení cíle.

 Z Vyznání (XI, 2, 4)

Pane, smiluj se nade mnou a vyslyš mé přání. Netyká se myslím země, ani zlata a stříbra a kamenů, ani krásných oděvů, ani poct a moci a tělesných rozkoší, ani věcí, které nezbytně potřebujeme pro tělo a tento život spojený s naším putováním – nám, kdo hledáme království a tvou spravedlnost, to všechno bude přidáno. Pohleď, můj Bože, odkud je mé přání. Nespravedliví lidé mi navyprávěli o příjemných věcech, ale ty nejsou jako tvůj Zákon, Pane. Podívej se, odkud je mé přání. Podívej se, Otče, shlédni a podívej se a uznej je za dobré. Kéž bych v tvém milosrdenství nalezl před tebou milost, aby se mi, když zatluču, otvíral vnitřní svět tvých slov. Prosím skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna, muže po tvé pravici, Syna člověka, kterého jsi pro sebe potvrdil jako prostředníka mezi sebou a námi, skrze kteréhos nás hledal, i když my jsme tě nehledali. Tys hledal nás, abychom my hledali tebe, tvé Slovo – skrze ně jsi stvořil všechno včetně mě – tvého Jednorozeného: skrze něj jsi povolal k přijetí za syny lid věřících, včetně mě.

 MODLITBA

Uvedení do modlitby (V, 1, 1)

+Ať tě chválí má duše, aby tě milovala, ať vyznává tvé milosrdenství,

– aby tě chválila.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i navěky. Amen.

Hymnus (IV, 12, 19)

Náš pravý Život sestoupil sem,

vzal na sebe naši smrt.

A přemírou svého života ji usmrtil

a zavolal nás mocným hlasem,

abychom se k němu vrátili

na ono odlehlé místo, odkud k nám vyšel.

Nejprve vešel do panenského lůna,

kde se s ním zasnoubilo lidské stvoření,

smrtelné tělo, aby nezůstalo navždy smrtelným.

A odtud vyšel jako ženich ze své svatební komnaty

a zajásal jako rek, když se dává do běhu.

Nemeškal, ale dal se do běhu

a křičel slovy, činy, smrtí, životem,

tím, že sestoupil a vystoupil,

a volal, abychom se k němu vrátili.

A zmizel z očí, abychom šli do sebe a nalezli ho.

 

Antifona (IV, 12, 19)

Lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce? Vy ani poté, co Život sestoupil, nechcete vystoupit a žít?

Žalm 36 (35)

Zloba hříšníka a Boží dobrota

Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.  (Jan 8,12)

²Nepravost mluví bezbožnému v srdci, *

na bázeň před Bohem se neohlíží,

³a tak namlouvá sám sobě, *

že se jeho vina nenajde a nezoškliví.

⁴Slova jeho úst jsou nepravost a faleš, *

přestal mít rozum a jednat správně.

⁵Na svém lůžku přemítá o nepravosti, *

stojí na nedobré cestě, neštítí se zlého.

⁶Hospodine, tvé milosrdenství sahá až do nebes, *

tvoje věrnost až k oblakům.

⁷Tvá spravedlnost je jak Boží hory, †

tvé rozsudky jsou jak mořská hlubina, *

pomáháš lidem i zvířatům, Hospodine.

⁸Jak vzácná je tvá milost, Bože, *

lidé se utíkají do stínu tvých křídel.

⁹Sytí se hojností tvého domu, *

napájíš je proudem svého blaha.

¹⁰Neboť u tebe je pramen života, *

v tvé záři vidíme světlo.

¹¹Zachovej svou milost těm, kdo tě znají, *

svou spravedlnost těm, kdo jsou upřímného srdce!

¹²Noha nadutců ať mě nepřišlápne, *

ruka hříšníků ať se mnou nesmýká!

¹³Hle, padli, kdo páchali nepravost, *

jsou svrženi a nemohou povstat!

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

 

Antifona (IV, 12, 19)

Lidé, jak dlouho chcete mít nechápavé srdce? Vy ani poté, co Život sestoupil, nechcete vystoupit a žít?

 

Z Vyznání (VII, 18, 24)

Hledal jsem cestu, jak získat sílu, která by mi umožnila, abych se z tebe těšil, a nemohl jsem ji najít, dokud jsem neobjal prostředníka mezi Bohem a lidmi, člověka Ježíše Krista, který je Bůh nade všecko velebený navěky a který volá a říká: „Já jsem cesta, pravda a život“.

Nedržel jsem se totiž pokorně svého pokorného Boha Ježíše a nevěděl jsem, v čem by mi jeho slabost mohla být učitelkou.

Vždyť tvé Slovo, věčná Pravda, nesmírně převyšuje i nejvyšší části tvého stvoření a pozvedá k sobě ty, kdo se jí podrobují. V nižších částech stvoření si však postavila pokorný dům z naší hlíny, aby ty, které si chce podrobit, skrze něj srazila z jejich výše, přitáhla je k sobě, léčila jejich nadutost a živila lásku, tak aby už dál nekráčeli s důvěrou v sebe sama, ale spíše uznali, že jsou slabí; a když u svých nohou vidí božství, které se přijetím naší kožené suknice stalo slabým, aby se před ním zesláblí vrhli na zem – a ono, když vstane, aby pozvedlo i je.

(Ticho)

Otče náš

Závěrečná modlitba (X, 41, 66)

Pane, ty jsi Pravda, která trůníš nade vším.

A já jsem byl lakomý a nechtěl jsem tě ztratit,

ale zároveň s tebou jsem chtěl mít lež.

A tak jsem tě ztratil, protože ty nedáváš,

aby tě někdo měl zároveň se lží.

Skrze Ježíše Krista, člověka a Boha, prostředníka mezi Bohem a lidmi,

který je Bůh nade všecko, velebený navěky (VII, 18, 24). Amen.

 

Zakončení (I, 1, 1)

+Velký jsi, Hospodine,                      – a veškeré chvály hodný.

***

TŘETÍ ÚTERÝ POSTNÍ

(5. března 2024)

ORDO AMORIS / ŘÁD LÁSKY

 

Úvod

Pokrok dosažený v niternosti závisí na řádu v lásce, základním principu Augustinova psychologického a duchovního světa. Toto cvičení spočívá v učení lásce a je zaměřeno na vytvoření systému vztahů a hodnot, ve kterém je Bůh těžištěm.

Augustin dokázal zdůvodnit, že „život, který tu žijeme, má svou přitažlivost díky určité zvláštní kráse a souladu se vším krásným zde na zemi. Pro všechny tyto a jiné podobné věci se dopouštíme hříchu, když k nim nezřízeným způsobem přilneme.“ (II, 5, 10). Tyto věci jsou samy o sobě dobré, ale Augustin je miloval nestřídmou touhou, pošetilou a rozporuplnou láskou. Proto se znovu a znovu vrací, aby zkoumal „způsob, jakým miloval druhé“, aby nakonec zvolal: „Člověk sám je nesmírná hlubina… snáze se dají spočítat vlasy na jeho hlavě než city a hnutí jeho srdce.“ (IV, 14, 22).

Z Vyznání (III, 1, 1)

Přišel jsem do Kartága a odevšad mě jako hukot v kotli ohlušilo nestoudné milování. Dosud jsem se nezamiloval, ale toužil jsem po lásce a v této tajné touze jsem se na sebe zlobil, že toužím tak málo. Hledal jsem, co bych miloval, toužil jsem milovat a příčily se mi bezpečí a cesta bez osidel, protože jsem uvnitř hladověl po vnitřním pokrmu – po tobě, můj Bože – ale tímto hladem jsem nestrádal. Netoužil jsem po nepomíjivé stravě, ne snad proto, že bych jí byl plný; naopak čím jsem byl prázdnější, tím větší nechuť jsem k ní cítil. Proto byla má duše nemocná a drala se plná vředů ven a nešťastně toužila po tom, aby ji drásaly smyslové věci; ty ale neměly duši, a tak se nemohly stát předmětem lásky. Milovat a být milován bylo pro mě sladké, tím spíš, pokud jsem si mohl užívat i těla milované osoby. Zneuctil jsem tedy pramen přátelství kalem žádostivosti, jeho zářivou krásu jsem zakalil pekelným chtíčem, a i když jsem byl tak nestoudný a sprostý, přál jsem se ve své nezměrné ješitnosti, aby mě považovali za jemného a kultivovaného. Vrhl jsem se střemhlav i do lásky, a chtěl jsem, aby si mě podmanila. Můj Bože, milosrdenství moje, jak velkou hořkostí jsi mi ve své dobrotě tu rozkoš pokropil! Byl jsem tedy milován a upadl jsem nepozorovaně do osidel potěšení z požitku a rád jsem se nechal spoutat okovy útrap, abych byl pak bičován rozpálenými železnými pruty žárlivosti a podezírání, strachem, hněvem a hádkami.

 MODLITBA 

Uvedení do modlitby (V, 1, 1)

+Ať tě chválí má duše, aby tě milovala, ať vyznává tvé milosrdenství,

– aby tě chválila.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i navěky. Amen.

Hymnus (IV, 9, 14)

Blahoslavený ten, kdo tě miluje

a přítele v tobě a nepřítele kvůli tobě.

Jenom ten neztrácí nikoho drahého,

komu jsou všichni drazí v tom,

který nemůže být nikdy ztracen.

A kdo jiný to je než náš Bůh,

Bůh, který stvořil nebe a zemi

a naplňuje je – protože je stvořil tím, že je naplnil?

Tebe nikdo neztrácí, jestliže tě neopustí,

a jestliže tě opustí,

kam utíká než od tebe laskavého

k tobě rozhněvanému?

 

Kde totiž nenajde

ve svém potrestání tvůj zákon?

Tvůj zákon je pravda,

a ty jsi Pravda.

Antifona (XIII, 9, 10)

Každé tělesné stvoření svou vlastní vahou tíhne ke svému místu.

Žalm 34 (33)

Bůh zachraňuje spravedlivé

Okusili jste, jak dobrý je Pán. (1 Petr 2,3)

 ²Ustavičně chci velebit Hospodina, *

vždy bude v mých ústech jeho chvála.

³V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, *

ať to slyší pokorní a radují se.

⁴Velebte se mnou Hospodina, *

oslavujme spolu jeho jméno!

⁵Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, *

vysvobodil mě ze všech mých obav.

⁶Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, *

vaše tvář se nemusí zardívat hanbou.

⁷Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, *

pomohl mu ve všech jeho strastech.

⁸Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl *

kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je.

⁹Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, *

blaze člověku, který se k němu utíká.

¹⁰Bojte se Hospodina, jeho svatí! *

Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí.

¹¹Mocní strádají a hynou hlady, *

nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.

Sláva Otci i Synu *i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky * a na věky věků. Amen.

Antifona (XIII, 9, 10)

Každé tělesné stvoření svou vlastní vahou tíhne ke svému místu.

Z Vyznání (X, 6, 9)

Kdo je můj Bůh? Zeptal jsem se na svého Boha hmoty světa a odpověděla mi: „Já nejsem Bůh – ale on mě stvořil.“ Zeptal jsem se všeho, co je na zemi, a vyznalo totéž. Zeptal jsem se moře a hlubin a hemžících se živočichů a odpověděli: „Nejsme tvůj Bůh; hledej nad námi“.

Zeptal jsem se vzdušných vánků a celý vzduch i se svými obyvateli pravil: „Anaximenes se mýlí, nejsem Bůh“. Zeptal jsem se nebe, slunce, měsíce, hvězd – řekly: „Bůh, kterého hledáš, nejsme ani my“.

A řekl jsem všemu tomu, co obklopuje brány mého těla: „Řekněte mi něco o mém Bohu. Když to nejste vy, řekněte mi něco o něm.“ A zvolaly mocným hlasem: „To on nás stvořil.“ Mou otázkou bylo mé myšlenkové úsilí, jejich odpovědí byla jejich krása … Člověk vnitřní to poznal prostřednictvím člověka vnějšího.

(Ticho)

Otče náš

 Závěrečná modlitba (XIII, 8, 9)

Dej mi sebe, Bože můj, vrať mi sebe.

Pohleď: miluji tě, a jestli je to málo, ať miluji silněji!

Neumím měřit tak, abych poznal,

kolik lásky mi chybí, aby to stačilo,

aby můj život mohl vběhnout do tvého náručí

a neodvracel se od tebe,

dokud se neskryje v úkrytu tvé tváře.

Skrze Ježíše Krista, člověka a Boha, prostředníka mezi Bohem a lidmi, který je Bůh nade všecko, velebený navěky (VII, 18, 24). Amen.

Zakončení (I, 1, 1)

+Velký jsi, Hospodine,

– a veškeré chvály hodný.

***

 

DRUHÝ ÚTERÝ POSTNÍ

(27. února 2024)

  INTERIORITAS / NITERNOST ČLOVĚKA 

Úvod

Interioritas je cvičení udržované kontemplativní pozorností, která spojuje minulost, přítomnost a budoucnost člověka kolem Boha, který volá, inspiruje a pomáhá svou milostí. Vnitřní dialog s Bohem napomáhá autentičnosti a změně, která postupně utváří transcendentní smysl života.

 Z Vyznání (VII, 10, 16)

A tohle mě povzbudilo k tomu, abych se vrátil k sobě, a pod tvým vedením jsem vstoupil do svého nitra, protože ses stal mým pomocníkem. Vstoupil jsem a okem své duše, být slabým, jsem nad tímto okem své duše a nad svou myslí uviděl nezměnitelné světlo: ne to obyčejné, viditelné každému tělu, ani jiné, větší, ale téhož druhu, které by snad jen mnohem a mnohem jasněji zářilo a svou mohutností by všechno naplnilo…

Ó věčná Pravdo, pravdivá Lásko, a láskyhodná Věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí! A když jsem tě poprvé poznal, ujal ses mě, abych uviděl, že je něco, co bych měl vidět, ale že já nejsem dosud schopen to vidět. Udeřils můj slabý zrak, mocně jsi ve mně zazářil, až jsem se zachvěl láskou a hrůzou. A zjistil jsem, že jsem daleko od tebe, v kraji nepodobnosti…

MODLITBA

 Uvedení do modlitby (V, 1, 1)

+Ať tě chválí má duše, aby tě milovala, ať vyznává tvé milosrdenství,

– aby tě chválila.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i navěky. Amen.

 

Hymnus (XIII, 14, 15)

Zrána se postavím

a uvidím spásu své tváře, svého Boha,

který probudí k životu

i naše smrtelná těla skrze Ducha,

který v nás sídlí,

protože se milosrdně vznáší

nad naším temným a těkavým nitrem.

Proto jsme na této pouti dostali záruku,

jako bychom tím světlem byli už teď

– i když je naše spása

zatím ještě předmětem naděje,

a jsme synové světla a synové dne,

ne synové noci, ani synové temnot

– jakými jsme byli.

Antifona (VII, 21, 27)

Velmi dychtivě jsem sáhl po sepsání tvého Ducha, Pane, především od apoštola Pavla, a postupně zmizely všechny mé omyly.

 

Žalm 18 (17) 2-7.17-20

Poděkování za záchranu a vítězství

V tu chvíli nastalo velké zemětřesení. (Zj 11,13)

 ²Miluji tě, Hospodine, má sílo, *

³† Hospodine, má skálo, mé útočiště; zachránce můj!

Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, *

můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má!

⁴Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, *

a od svých nepřátel budu vysvobozen.

⁵Obklopil mě smrtící příboj, *

přepadly mě záhubné přívaly,

⁶ovinula mě osidla podsvětí, *

ohrozily mě léčky smrti.

⁷Ve své tísni jsem vzýval Hospodina, *

k svému Bohu jsem volal o pomoc:

Ze své svatyně slyšel můj hlas, *

mé volání proniklo k jeho sluchu.

¹⁷Napřáhl svou ruku z výšin a uchopil mě, *

vyprostil mě ze spousty vod,

¹⁸vyrval mě mému mocnému nepříteli, *

těm, kdo mě nenáviděli, kdo mě předčili silou.

¹⁹Přepadli mě v den pro mě osudný, *

ale Hospodin se mě zastal.

²⁰Vyvedl mě na volné prostranství, *

vysvobodil mě, protože mě má rád.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Antifona (VII, 21, 27)

Velmi dychtivě jsem sáhl po sepsání tvého Ducha, Pane, především od apoštola Pavla, a postupně zmizely všechny mé omyly.

Z Vyznání (VII, 10, 16)

Ó věčná Pravdo, pravdivá Lásko a láskyhodná Věčnosti! Ty jsi můj Bůh, po tobě toužím dnem i nocí! A když jsem tě poprvé poznal, ujal ses mě, abych uviděl, že je něco, co bych měl vidět, ale že já nejsem dosud schopen to vidět.

Udeřils můj slabý zrak, mocně jsi ve mně zazářil, až jsem se zachvěl láskou a hrůzou. A zjistil jsem, že jsem daleko od tebe, v kraji nepodobnosti, a jako bych slyšel z výsosti tvůj hlas: „Jsem pokrm velkých: staň se velkým, a budeš mě jíst. A nebudeš mě ty proměňovat v sebe jako pokrm pro své tělo, ale budeš proměňován ve mne“.

A já jsem to uslyšel, jako se to slýchává v srdci.

(Ticho)

 Otče náš

 Závěrečná modlitba (I, 15, 24)

Vyslyš, Bože, mou prosbu o to,

aby má duše neumdlévala pod tvou kázní,

aby mě nikdy neunavilo hlásat tvé milosrdenství,

s nímž jsi mě zachránil ze všech mých tak špatných cest.

A prosím také, aby ses mi stal sladším nad všechno,

co mě svádělo a co jsem následoval,

abych tě miloval ze všech sil

a z celého srdce se poddával tvé ruce

a abys mě zachránil z každého pokušení až do konce.

Pohleď, Pane, ty jsi můj Pán a Král.

Skrze Ježíše Krista, člověka a Boha, prostředníka mezi Bohem a lidmi,

který je Bůh nade všecko, velebený navěky (VII, 18, 24). Amen.

 

Zakončení (I, 1, 1)

+Velký jsi, Hospodine,

– a veškeré chvály hodný.

PRVNÍ ÚTERÝ POSTNÍ

(20. února 2024)

 DISPERSIO / ROZPTÝLENÍ 

 Úvod

Paměť přivádí člověka tváří v tvář realitě rozptýlení, ke kterému dochází v honbě za iluzorním lidským štěstím. Je to prvotní stav, který se opakuje a je spojený s rozdělenou vůlí. Změna takové situace vyžaduje „úplnou vůli“, sjednocenou v přijetí Boha.

 Z Vyznání (II, 1, 1)

Chci tu připomenout své dřívější hanebné činy, hříchy těla, jimiž jsem zkazil svou duši: ne proto, že bych je dosud miloval, ale abych miloval tebe, můj Bože. Dělám to z lásky k tvé lásce. Hořce vzpomínám, uvažuji o svých velmi hanebných cestách, aby ses ty pro mě stal rozkoší, rozkoší, které neklame, rozkoší, která dává štěstí a bezpečí, a dávám se dohromady z roztříštěnosti, do níž jsem se postupně rozptýlil, protože jsem se odvrátil od tebe Jediného a rozplynul se v mnohých. Jako mladík jsem mnohdy zahořel touhou sytit se tím, co je nízké, a nechal jsem v sobě rozbujet rozmanité a temné záliby. Měl jsem zalíbení sám v sobě a chtěl jsem se zalíbit očím lidí, ale před tvým zrakem se má krása vytrácela a začal jsem zahnívat.

MODLITBA

 Uvedení do modlitby (V, 1, 1)

+Ať tě chválí má duše, aby tě milovala, ať vyznává tvé milosrdenství,

– aby tě chválila.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i navěky. Amen.

Hymnus (I, 1, 1)

Velký jsi, Hospodine,

a veškeré chvály hodný,

tvá moc je veliká

a tvá moudrost bez míry.

A tebe chce chválit člověk,

částečka tvého stvoření,

člověk, který vleče břemeno své smrtelnosti,

svědectví hříchu a svědectví toho,

že se stavíš proti pyšným.

A přece tě chce člověk,

částečka tvého stvoření, chválit.

Ty ho povzbuzuješ,

aby tě s radostí chválil,

neboť jsi nás stvořil pro sebe

a nepokojné je naše srdce,

dokud nespočine v tobě.

Antifona (II, 3, 7)

Měl jsem tu opovážlivost říct, že jsi mlčel, můj Bože, když jsem to byl já, kdo se od tebe stále více vzdaloval.

Žalm 145 (144)

Chvála Boží velikosti

Svatý jsi, (Bože,) ty, který jsi a který jsi byl. (Zj 16,5)

I (1-13a)

¹Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, *

budu velebit tvé jméno po všechny věky.

²Každý den tě budu velebit *

a chválit tvé jméno po všechny věky.

³Veliký je Hospodin a veškeré chvály hodný, *

jeho velikost je nevýstižná.

⁴Jedno pokolení zvěstuje druhému tvé činy *

a oznamuje tvoji moc.

⁵Mluví o nádherné slávě tvé vznešenosti, *

rozmlouvají o tvých divech.

⁶Vypravují o moci tvých hrozivých skutků, *

hovoří o tvé nesmírnosti.

⁷Rozhlašují chválu tvé velké laskavosti, *

jásají nad tvou spravedlností.

⁸Milosrdný a milostivý je Hospodin, *

shovívavý a plný lásky.

⁹Dobrotivý je Hospodin ke všem *

a soucit má se všemi svými tvory.

¹⁰Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla *

a tvoji zbožní ať tě velebí!

¹¹Ať vypravují o slávě tvého království, *

ať mluví o tvé síle,

¹²aby poučili lidi o tvé moci, *

o slávě tvé vznešené říše.

^13aTvé království je království všech věků *

a tvá vláda trvá po všechna pokolení.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Antifona (II, 3, 7)

Měl jsem tu opovážlivost říct, že jsi mlčel, můj Bože, když jsem to byl já, kdo se od tebe stále více vzdaloval.

Z Vyznání (X, 24, 35)

Pohleďme, jak daleko jsem se dostal, když jsem tě hledal ve své paměti, Pane, a mimo ni jsem tě nenašel. A nenašel jsem ani nic o tobě, co bych si nebyl pamatoval od doby, kdy jsem tě poznal. Protože od doby, kdy jsem tě poznal, jsem na tebe nezapomněl. Tam, kde jsem našel pravdu, našel jsem svého Boha, Pravdu samotnou, a od doby, kdy jsem ji poznal, nezapomněl jsem na ni. A tak od doby, kdy jsem tě poznal, zůstáváš v mé paměti a tam tě nacházím, když na tebe vzpomínám a nacházím v tobě útěchu. To je mé svaté potěšení, kterés mi daroval ze svého milosrdenství, když jsi shlédl na mou bídu.

(Ticho)

Otče náš

 Závěrečná modlitba (VIII, 1, 1)

Můj Bože, ať si s vděčností připomínám

a vyznávám tvé milosrdenství nade mnou.

Ať se mé kosti naplní tvou láskou a řeknou:

Pane, kdo se ti vyrovná?

Rozvázal jsi moje pouta:

přinesu ti oběť chvály.

Skrze Ježíše Krista, člověka a Boha, prostředníka mezi Bohem a lidmi,

který je Bůh nade všecko velebený navěky (VII, 18, 24). Amen.

Zakončení

+Velký jsi, Hospodine,

– Velmi hodný chvály! (Žalm 48, 2).

***

ÚTERÝ PŘED POPELEČNÍ STŘEDOU

(13. února 2024)

MEMORIA / PAMĚŤ

Úvod

Augustin nabízí svým čtenářům a těm, kteří mu naslouchají, v zásadě poučení, které je chce duchovně formovat. A jeho prvním učením je, že hluboký neklid, který prožívá lidská bytost, pochází z vnitřního zmatku a narušení hodnot v osobním životě. V celém svém vyprávění s naléhavostí prohlašuje, že odvrácení se od Boha způsobuje odcizení od sebe: „Klesl jsem až k těmto pozemským věcem a ony mě přikryly temnotou.“ (Vyznání XII, 10, 10).

Když Augustin deset let po svém obrácení začíná psát Vyznání, činí tak s naléhavou potřebou objasnit si sám sebe a svou minulost. Paměť je tím základním prostředkem k niternosti. Vzpomínáním Augustin znovu projde prožitý čas, události a jejich význam. Metoda výstupu se zaměřuje na reflexi nad životem, kde objevuje svou identitu, svou historii a svou cestu k Bohu.

 

Z Vyznání (I, 5, 5)

Kdo mi dá spočinout v tobě, Pane? Kdo mi dá, abys přišel do mého srdce a naplnil je tak, že zapomenu na své špatností a obejmu tebe, své jediné dobro? Čím pro mě jsi? Slituj se a dej, aby to dokázal vyjádřit. A čím jsem pro tebe já, že mi přikazuješ, abych tě miloval, a hněváš se na mě a hrozíš nesmírným neštěstím, pokud tak neučiním? Bylo by snad to, že bych tě nemiloval, malým neštěstím? Běda mi! Zjev mi pro své slitování, Pane můj Bože, čím pro mě jsi. Řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Řekni to tak, abych to uslyšel. Pohleď, před tebou jsou uši mého srdce, otevři je, a řekni mé duši: Já jsem tvá spása. Poběžím za tím hlasem a dostihnu tě. Neskrývej přede mnou svou tvář, Pane: dal bych život za to, abych nezemřel a viděl tvou tvář.

MODLITBA

Uvedení do modlitby (V, 1, 1)

+Ať tě chválí má duše, aby tě milovala, ať vyznává tvé milosrdenství,

– aby tě chválila.

Sláva Otci i Synu i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i navěky. Amen.

 

Hymnus (Vyznání I, 1, 1)

Velký jsi, Hospodine,

a veškeré chvály hodný,

tvá moc je veliká

a tvá moudrost bez míry.

 

A tebe chce chválit člověk,

částečka tvého stvoření,

člověk, který vleče břemeno své smrtelnosti,

svědectví hříchu a svědectví toho,

že se stavíš proti pyšným.

 

A přece tě chce člověk,

částečka tvého stvoření, chválit.

Ty ho povzbuzuješ,

aby tě s radostí chválil,

neboť jsi nás stvořil pro sebe

a nepokojné je naše srdce,

dokud nespočine v tobě.

 Antifona (I, 1, 1)

Lidská bytost chce tě chválit, částečka tvého stvoření, člověk, který vleče břemeno své smrtelnosti.

Žalm 63

Duše žízní po Bohu

Hledá Boha, kdo odkládá skutky temnoty.

²Bože, ty jsi můj Bůh, *

snažně tě hledám,

má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo *

jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.

³Tak toužím tě spatřit ve svatyni, *

abych viděl tvou moc a slávu.

⁴Vždyť tvá milost je lepší než život, *

mé rty tě budou chválit.

⁵Tak tě budu velebit ve svém životě, *

v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě.

⁶Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, *

plesajícími rty zajásají ústa,

⁷kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, *

v nočních hodinách budu na tebe myslet.

⁸Neboť stal ses mým pomocníkem *

a ve stínu tvých křídel jásám.

⁹Má duše lne k tobě, *

tvá pravice mě podpírá.

Sláva Otci i Synu *

i Duchu Svatému,

jako byla na počátku, i nyní i vždycky *

a na věky věků. Amen.

Antifona (I, 1, 1)

Lidská bytost chce tě chválit, částečka tvého stvoření, člověk, který vleče břemeno své smrtelnosti.

Z Vyznání (VI, 11, 18-20)

Při svých úvahách a vzpomínkách jsem byl nejvíc ohromen tím, jak dlouhý čas uběhl od mého devatenáctého roku, kdy jsem zahořel touhou po moudrosti a rozhodl se, že až ji najdu, opustím všechny plané naděje, marné touhy a pošetilosti, jež klamou. A podívejme se, táhlo mi na třicet a vězel jsem v tom samém bahně a dychtivě si užíval pomíjivé přítomnosti, která mě rozptylovala. A sám pro sebe jsem si říkal: „Zítra to najdu. Hle, jasně se to ukáže a budu se toho držet“.

Určeme si čas, rozvrhněme si hodiny pro spásu duše! … V dopoledních hodinách se věnujeme žákům. Ale co děláme ve zbylém čase? Proč neděláme tohle? Ale kdy potom navštívíme vlivné přátele, jejichž přízně potřebujeme? A kdy se zotavíme my sami a uvolníme naši mysl od napětí a starostí?

Pryč s tím vším, vzdejme se těchto zbytečností a marností, a soustřeďme se jenom na hledání pravdy. Život je bídný, smrt nejistá, zaskočí nás nepřipravené: a jakým způsobem odsud odejdeme? A kde se máme naučit, co jsme tu zanedbali? Nebudeme muset za tu nedbalost spíš odpykat trest? … Proč tedy váháme, neopustíme světské naděje a neoddáme se zcela hledání Boha a blaženého života?

Během toho, co jsem si tohle říkal a různé větry smýkaly mým srdcem na tu či onu stranu, čas ubíhal a já jsem stále otálel s obracením k Pánu. A den za dnem jsem odkládal to, abych žil v tobě, ale neodkládal jsem to, abych každý den umíral sám v sobě. I když jsem miloval blažený život, bál jsem se ho hledat tam, kde sídlí, hledal jsem ho, a přitom jsem od něho utíkal.

Otče náš

Závěrečná modlitba (Vyznání VIII, 1, 1)

Můj Bože, ať si s vděčností připomínám

a vyznávám tvé milosrdenství nade mnou.

Ať se mé kosti naplní tvou láskou a řeknou:

Pane, kdo se ti vyrovná?

Rozvázal jsi moje pouta:

přinesu ti oběť chvály.

Skrze Ježíše Krista, člověka a Boha, prostředníka mezi Bohem a lidmi,

který je Bůh nade všecko velebený navěky (Vyznání VII, 18, 24). Amen.

Zakončení

+Velký jsi, Hospodine,

– Velmi hodný chvály! (Žalm 48, 2).