Matka, babička a kněžna sv. Ludmila
V letošním září si připomínáme 1100. výročí od tragické smrti první české světice sv. Ludmily a mnozí z nás se jistě účastní připravované národní poutě na Tetín, který je s její smrtí úzce spjat. Ludmila si i v současné době zaslouží pozornost a projev úcty. Stejně jako dnes, byla tehdejší doba velmi dynamická a plná změn První česká kněžna stála u počátku křesťanství v našich zemích a formování českého státu.
O místě jejího narození vypovídají dvě legendy, které nemůžeme navíc chápat jako důvěryhodný zdroj. Oba prameny se navíc rozcházejí. Dle Kristiánovy legendy pocházela z hradiště Pšov, což je dnešní Mělník, zatímco v ruské pravoslavné legendě zvané Staroslovanském prolog je jako místo původu uváděna Srbská Lužice. Pokud se přikloníme k prvnímu zmíněnému pramenu, můžeme konstatovat, že byla dcerou rodového vůdce Slavibora. V mládí netrávila většinu času jen vyšíváním a tkaním. Byla na svou dobu i velmi vzdělaná. Rozhodně se nejednalo o žádnou křehotinku, a jak dokládají její kosterní pozůstatky, vyrostla z ní vysoká a silná dívka. Od mládí trpěla endokraniózou, tedy zesílením čelní kosti, což často vedlo k silným bolestem hlavy a neurotický stavům. V patnácti letech domluvil její otec sňatek s přemyslovským knížetem Bořivojem. Ludmila opouští domov a přijíždí na Levý Hradec, centrum přemyslovské moci ve středních Čechách. I když, se ti dva poznali až ve svatební den, můžeme předpokládat, že k sobě našli vzájemnou sympatii, která přerostla v láskyplný vztah. Ludmila porodila šest dětí, tři dcery a tři syny, z nichž jsou neznámější Spytihněv a Vratislav.
Bořivoj neměl vládu v Čechách plně pod kontrolou a hledal spojence na Moravě. Zde vládl Svatopluk. Velký spojenec, který však vyžadoval křest českého knížete. Čechy stály mezi mocnou Východofranskou a Velkomoravskou říší. Bylo nemyslitelné, aby měl Svatopluk za spojence pohana, křest byl jasnou politickou nutností a Bořivoj poslechl. V Čechách byl chápán jako kolaborant a dokonce proti němu vypuklo i povstání. V ohrožení života byla tehdy Ludmila a děti. Potřeboval plnou podporu a ochranu velkomoravského knížete. Obřad se odehrál v dnešním Uherském Hradišti, ale na rozdíl od legend se ho Ludmila neúčastnila. Pro častá těhotenství nemohla s manželem cestovat. Její křest proběhl později na Levém Hradci, kde nechal Bořivoj po svém návratu z Moravy postavit kostel sv. Klimenta. U příležitosti křtu obdržela i vzácnou madonku, šperk, který se o řadu století později stal díky císaři Rudolfu II. symbolem, záštitou ochrany českých zemí a 18. srpna 1609 prohlášen Palladiem země české. I když bylo jasně dané, že manželka křesťanského vládce nemůže být pohanka, Ludmila na rozdíl od svého chotě nechápala křest jako politický krok. Svou víru měla v srdci a v jejím životě došlo k velkému obrácení. Stala se zbožnou a stála u zrodu christianizace českých zemí. Snad i její zásluhou nedocházelo k násilným křtům a vraždění pohanů jako v cizině. Přesto, že křesťanství v Čechách zakořenilo, pozice Bořivoje a Ludmily, byla i nadále velmi vratká a museli čelit snaze o převrat. Celá rodina nakonec uprchla ke svému spojenci a teprve po zásahu Svatopluka se mohli vrátit. Tehdy již Ludmila nebyla jen manželkou, ale i zkušenou rádkyní svému manželovi. Po návratu z exilu chtěli mít oba nové centrum moci a na příhodnějším místě než byl Levý Hradec. Zaujal je vrch nad levým břehem řeky Vltavy v místech dnešní Malé Strany, kde již v té době stála osada či spíše obchodní stanice obehnaná valem a příkopem. Na vrcholku kopce Žiži bylo kultovní místo, kde se scházeli pohané ke svým obřadům. Vládnoucí manželský pár zde postavil kostel Panny Marie a založil nové hradiště. Oba tak předurčili vznik pražských měst na obou březích řeky a stáli u zrodu dnešního hlavního města.
Svou milovanou Ludmilu opustil Bořivoj v roce 890, a jelikož nejstarší Spytihněv byl ještě mladý, v Čechách vládne se svolením Svatopluka Ludmila. Tento stav trvá do smrti velkomoravského vládce v roce 894. Spytihněv se chopil moci a snad i motivován svou matkou odjel roku 895 do Řezna se svou družinou, kde vzdal hold východofranskému králi Arnulfovi. Čechy se tak definitivně přihlásily k západní latinské liturgii a církvi. Spytihněv roku 915 umírá a Ludmila ho se slzami pohřbívá v kostele Panny Marie. Pro matku je největší bolestí vidět umírat své děti. Po šesti letech, jen o kousek dál, v nově postavené bazilice sv. Jiří pohřbívá jeho mladšího bratra a nástupce Vratislava.
V závěrečné etapě svého života vystupuje Ludmila jako milující babička, která se plně věnuje svým vnoučatům. Podílí se i na výuce sv. Václava a Boleslava. Její touha po poklidném stáří však měla být nesplněna. Když 13. února 921 Vratislav zemřel, byl nejstarší Václav ještě nedospělý a Ludmila byla pověřena řízením země spolu s jeho matkou Drahomírou. Ludmila byla silná osobnost a s Drahomírou došlo k několika názorovým střetům. Svou roli sehrála i rodinné vztahy. Vše vyvrcholilo tragédií. Ludmila sice ustoupila Drahomíře a odjela z pražského hradiště na Tetín, ale to snaše nestačilo. Obávala se, aby se z Tetína nestalo druhé mocenské centrum. Posílá nájemné vrahy. Byl večer 15. září 921, když Vikingové, Tunna a Gommon, vnikli do její ložnice a uškrtili jí. Nesměla protéct ani kapka krve, Drahomíra si nepřála, aby se z ní stala mučednice. Dokonce nechala na Tetíně postavit kostel sv. Michala, aby Ludmile nebyly připisovány případné zázraky. Nový kníže sv. Václav však ostatky své babičky nechal převézt na pražské hradiště a pohřbít v bazilice sv. Jiří. První křesťanská vládkyně českých zemí se stala uctívanou mučednicí a centrem jejího kultu se stal pozdější svatojiřský klášter. V roce 1144 byla Ludmila svatořečena. Její život je v mnohém inspirující i v dnešní době.
© František Kolouch
