Nedávno jsem na foru o vzdělávání dětí četl od jedné matky, která se obávala, že její děti, čtyřleté a jeden a půl leté dostatečně nic nevědí. Ptala se: “Co musí vědět čtyřleté dítě?“ Odpovědi, které jsem četl, mě přinutily věnovat tomu značnou pozornost. Jedna matka uvedla seznam všech věcí, které znal její syn. Počítat do sta, znát planety, napsat jméno a příjmení a tak postupně. Některé se chlubily, že jejich děti znají více věcí, i včetně těch tříletých. Některé odkazovaly na stránky se seznamy všeho, co by mělo znát dítě v každém věku. Jenom málo z nich říkalo, že každé dítě se vyvíjí svým rytmem a není třeba se tím obávat. Myslel jsem si, že odpovědi těchto žen úzkostlivé matce ji zneklidnily a přidaly další obavy. Jsme v kultuře tak soutěživé, že naše děti předškolního věku se změnily v trofeje, kterými se předvádíme. Ale pozor!!! Dětství nesmí být závod, jehož výsledkem jsou děti vítězové a děti poražené.
Alice Bayer, Severoameričanka, která se zajímá tématy dětství a vzdělávání, vypracovala seznam důležitých věci, které by měl znát čtyřletý chlapec či děvčátko. Zalíbilo se mi to, a proto se s vámi o to podělím:
- Musí vědět, že to chtějí úplně, bezpodmínečně a za všech okolností.
- Musí vědět, co je bezpečné, a také to, jak zůstat v bezpečí na veřejných místech, s jinými lidmi a v různých situacích. Musí vědět, že musí důvěřovat svému instinktu, když někoho potká a že nikdy nemusí dělat to, co se mu nezdá vhodné, ať ho kdokoliv o to požádá. Musí znát svá práva a že jeho rodina mu vždy pomůže.
- Musí se umět smát a používat svou fantazii. Musí vědět, že se mu nic nestane, když bude malovat nebe oranžově nebo kočky se šesti tlapkami.
- Musí vědět, co se mu líbí a mít jistotu, že se mu dá možnost věnovat se tomu. Pokud se mu nelíbí učení čísel, jeho rodiče by měli věnovat pozornost tomu, co se již naučili, téměř neúmyslně, a nechat jim změnu, aby se věnovali třeba kosmickým letům, dinosaurům, nebo kreslení či hrát si v bahně.
- Musí vědět, že svět je kouzelný a ono také. Musí vědět, že je fantastický, chytrý, kreativní, soucitný a úžasný. Musí znát, že trávit den venku děláním náhrdelníků z květin, koláčků z písku či pohádkových hradů je stejně důležité, ne-li mnohem lepší, než učit se číslům.
Ale mnohem důležitější je znát, co by měli vědět rodiče:
- Každé dítě se učí chodit, mluvit, číst a počítat svým vlastním rytmem, a že to vůbec nemá vliv na to, jak bude dobře chodit, mluvit, číst a počítat později.
- Že faktorem, který nejvíce ovlivní akademický výkon a dobré známky v budoucnosti, nejsou příručky, ani elegantní školky, ani drahé hračky, ale to, že maminka či tatínek (či oba) věnují každý den i noc trochu času, aby se svými dětmi sdíleli hru, čtení, kreslení a smích.
- Vědět, že být nejchytřejším či nejpilnějším ve třídě nikdy neznamená být nejšťastnějším. Jsme tak posedlí snahou dát našim dětem všechno „nej“, že to, co jim dáváme, jsou jejich životy stejně zaměstnané a plné napětí jako naše. Jednou z nejlepších věcí, které můžeme našim dětem nabídnout, je prosté a bezstarostné dětství.
- Ať si naše děti zaslouží žít obklopeny knihami, přírodou, uměleckými předměty a hlavně svobodou prozkoumat je. Většina z nás by se mohla zbavit 90 % všech hraček a neměly by jim chybět, ale některé jsou důležité: kreativní hračky jako LEGO a jim podobné, množství temperových barev, plastelíny, hudebních nástrojů, převleků a knih a ještě více knih. Potřebují svobodu, aby mohly zkoumat ty a jiné věci, hníst chleba a třeba všeho zase nechat, používat kresbu, plastelínu a třpytky na kuchyňském stole, zatímco děláme večeři, i když všechno umažou, mít koutek v zahradě, ve které si mohou natrhat květiny a vyhrabat si jámu.
- Že naše děti nás potřebují mít. Příliš dobře jsme se naučili, že se musíme o sebe postarat, takže někteří z nás to používají jako omluvu proto, aby druzí hlídali naše děti. Jasně že všichni potřebujeme čas pro klidnou koupel, vidět naše přátele, chvíli vyčistit si hlavu, a čas od času i být bez dětí. Ale žijeme v době, ve které časopisy doporučují rodičům, abychom se snažili věnovat denně 10 minut každému dítěti a jednu sobotu v měsíci zajistit věnování se rodině. Jaká hrůza! Naše děti potřebují Nintendo, počítače, mimoškolní aktivity, třídy baletu, fotbalu a angličtiny mnohem méně než to potřebujeme MY. Potřebují rodiče, kteří se posadí, aby poslouchali, co celý den děti dělaly, matky, které by jim pomohly s ručními pracemi, rodiče, kteří jím čtou pohádky a dělají s nimi hlouposti. Potřebují, abychom s nimi na jaře chodili na procházky, bez ohledu na to, že ten malý chodí rychlostí 150 metrů za hodinu. Mají právo pomoci nám připravovat večeři, i když nám to trvá pak dvakrát déle. Mají právo vědět, že pro nás jsou prioritou a že nás opravdu těší být s nimi.
